pátek 30. prosince 2011

Cesta do raje

Kde jinde může začínat cesta na konec světa než na pražském ruzyňském letišti. Scházíme se tedy na poslední chvíli, ve středu 14. prosince. Ještě rychle zabalit batohy do fólie před nenechavými zaměstnanci letišť na cestě a hurá přes check-in a pasovku k letadlu. Čeká na nás krásný Airbus A-300 společnosti Emirates, se vším komfortem této známé dubajské společnosti.

Stačí jen chvíle (vzhledem k tomu, co bude následovat) a jsme ve Spojených arabských emirátech. A tady začíná pravá úřední mašinérie. Scan oční sítnice. A jak se na správné Araby sluší a patří, panuje naprostá pohlavní spravedlnost. Tudíž pro muže je k dispozici 5 pultů s „úředníky“, pro ženy samozřejmě postačí jeden. S úředníkem, který je z přidělení této role očividně více než nadšený. A tak po 15 minutách poodcházím „oskenovaný“ opodál a čekám přes další hodinu a půl na holky. To vše nakonec kvůli 3 hodinám spánku v hotelu na půdě SAE v Dubaji.

Na druhou stranu nutno poznamenat, že v takovém přepychovém hotelu jsem ještě nespal a jak se říká, všechno se má jednou vyzkoušet. A když je to navíc v ceně letenky…

Brzy ráno nasedáme na letišti do Boeingu 777 a pokračujeme dále na východ a jih naší planety. A teď už se cesta opravdu táhne. Cestu nám zpříjemňují jen teplé voňavé levandulové ubrousky, slušná zásoba filmů, her a hudby a mě dále i fajn spolucestující z Nového Zélandu, vracející se ze studií ve francouzském Grenoblu a nedá se říci jinak než „neskutečně ukecaná“. Alespoň poprvé oprašuji svou angličtinu. Mezipřistání v Bangkoku a pak ještě v Sydney není opravdu ničím zajímavé, krom neustálého zouvání a svlékání se před bezpečnostními rámy a kompletního prohlížení příručních zavazadel.

Přistáváme na Novém Zélandu! Zelený ostrov už z výšky. Krásné malé letiště v Christchurch nás vítá dlouhou frontou u pasové kontroly a mytím našich pohorek od bláta, jelikož by přece mohly obsahovat nějaké mimozélandské škůdce a tím způsobit ekologickou katastrofu. Ale později chápeme obavy a s omluvou se nařízení podvolujeme. Venku už nás čeká Marťa i se správným kiwiautem a netypickým letním deštivým počasím. Dvě hodiny cesty, řízení vlevo a horečného vyprávění zážitků za půl roku pobytu v tomto zeleném ráji a jsme v cíli cesty, tedy v Kaikouře. Vítá nás bílý sněhulák na zahrádce malého domečku a Mája s Péťou s chlebem (samozřejmě toastovým) a solí . K večeři máme jednu z místních nejlepších mořských ryb, a to Kahawaje, vlastnoručně Péťou uloveného. Delikatesa…

Další zážitky z úžasných cest po jižním ostrově Nového Zélandu, z oslavy Vánoc při 30°C, z povodní a dalších cestovatelských rozkoší a zkušeností budou záhy následovat...