V cestě nám stojí pohoří Jižních Alp, a tak vybíráme cestu přes Arthur´s pass. Nejdříve rovinatá krajina plná farem, živých plotů a rovných cest se pozvolná zvedá do podhůří. Nastupující pahorkatina už vypadá méně přívětivě a počasí se horší (vlastně lije jako z konve). Nelekáme se a objevujeme rozlehlé skalní útvary Castle Hill.
Za soumraku vybíráme jednoduchý a prostý kemp u Lake Pearson. Rychlá studená večeře a dobrou noc!
Po ranním boji Stanky s divokou a zákeřnou kachnou snídáme a vyrážíme směr Arthur´s Pass. Stavíme na vyhlídce v úchvatném údolí, přecházíme železniční most a nemůžeme se vynadívat. Ještě pár propagačních fotek v záplavě fialového kvítí a s pozadím úžasných horských hřebenů.
Dorážíme do vesničky Arthur´s Pass, bereme útokem infocentrum (jako ostatně vždy v místních končinách, jelikož zde znamená tento pojem opravdu záruku velmi kvalitních a aktuálních informací), nakupujeme pár suvenýrů i úchvatných pohledů. Po obědě na parkovišti s drzým papouškem Kea
se vydáváme pralesní stoupající stezkou k vysokým vodopádům.
Cestou zpátky nemáme stále ještě dost a tak plynule přestupujeme na hodinový trek dál údolím a zase zpět. Cesta dál autem ubíhá, ještě jedno plašení neodbytných papoušků na parkovišti a začínáme klesat k moři. Stavíme v Hokitice, městečku na pobřeží. Nákup a kafe a už se zase cítíme jako civilizovaní lidé. Ještě procházka po větrném a studeném západním pobřeží a téměř za soumraku pokračujeme směrem k blízkému kempu. První placený kemp za 6 dolarů, rychle ale chápeme smysl poplatku. Čistý udržovaný kemp, super sociální zařízení a nádherné jezero Mahinapua nedaleko. Vaříme večeři u jezera, vínko a těstoviny, svíčky a pohoda.
Další den vstáváme brzy a po česku mizíme z kempu bez placení (ranger tu chodí vždycky brzy ráno vybrat poplatky). V nedalekém městečku Ross si koupíme coffee to go a jedeme snídat na překrásnou písečnou pláž. Nikde ani živáčka, kam až oko dohlédne.
Poprvé se s Veru koupeme s Tasmanově moři. Skutečně osvěžující. Další cesta směřuje k ledovci Franze Josefa. V městečku opět vybereme rozumy z infocentra a vydáváme se pod ledovec. Úchvatná procházka až téměř k jazyku ledovce, cestou potkáváme dobrodružného Čecha, který se právě vrací z dobytí horního ledovce, pěkně s mačkami a cepíny, sám, žádný průvodce. Borec. Krásné vodopády, spousta skupin s průvodci směřující alespoň na první sníh.
Tam my se ale nedostaneme, jelikož se nám nechce platit za průvodce. Po kávě opět v městečku pod ledovcem se autem posuneme a hledáme místo na spaní. Rozhodneme se pro kemp na pláži jménem Gillespies Beach. Bláhoví ani netušíme, co tento název znamená, natož co obnáší. Na místě Veru vaří rizoto k večeři a my ostatní se vydáváme na malou procházku přes pláž. Na konci laguna, dlouhý dřevěný most a kus lužního pralesa, kterého zaplavuje příliv moře. Vracíme se cestou s úchvatným výhledem na pohoří s ledovci v zapadajícím slunci. Vítá nás Veru s uvařenou večeří a prvním podezřením na zradu tohoto kempu. Mušky…mračna mušek… Oblečení i s repelentem stále podstupujeme nálety obtížného všudypřítomného hmyzu. Po večeři na pláži obdivujeme hvězdy jižní oblohy a posloucháme vyprávění Pavla, také pracujícího turisty jako i já s Marťou za chvíli budeme. Vypráví o práci na vinici a své cestě za třešňovými sady na jihu a další prací.
Brzy ráno i bez snídaně vyrážíme k Lake Matheson, neboli zrcadlovému jezeru. Tento přírodní úkaz je nutné navštívit co nejdříve po rozbřesku.
K jezeru si bereme i snídani a na druhé straně, přímo oproti horám, se oddáváme toastovému chlebu s marmeládou. Výhledy jako v kině, jen voda už se trochu vlní.
Zpátky obcházíme jezero krásným pralesem a dáváme se úžasný Flat white (druh kávy, káva je tu věda, ale o tom až někdy později) i se sladkou tečkou a výhledem opět na ledovcové pohoří. Autem pokračujeme k dalšímu ledovci Fox.
V „íčku“ přemýšlíme, jak se nejlépe podívat až na sníh. Nakonec nás klučina přemluví a my se odhodláme vydat na průzkum centrálního pohoří a ledovců vrtulníkem. Vznášíme se jen tři, bez Stanky, zato se sympatickým pilotem, kterému ale v palubním mikrofonu nerozumí nikdo z nás ani slovo. Nejdřív přelet nad samotným Fox Glacier, pak centrální pohoří a zastávka na jedné ze skal pokryté sněhem. Koulovačka, pár fotek a letíme dál, kolem monumentálního Mt. Tasman a údolím opět přes Fox Glacier zas dolů, tentokrát i s parádičkou pilota, při které všichni málem neudržíme obsah svých i tak prázdných žaludků.
Na pevné zemi se teprve nyní odhodláme k obědu, báječný salmon pie a jiné zapečené dobroty v místní kavárně. Další cestou jen krátká zastávka na nádherné pláži, kde se učíme kreslit ptáka kiwi,
pak lososí farma, odkud prcháme před davem japonských turistů, nejdelší jednopruhový most na NZ
a pak nádherná vyhlídka nad útesy.
Zmoženi dlouhou cestou ještě stavíme na krátký trip pralesem s prehistorickými stromy.
Večer dorážíme do kempu téměř na výpary v nádrži, benzínku jsme nepotkali celé odpoledne (leda zavřenou). Krásný večer u jezera Hawea, smažíme lososa zakoupeného na lososí farmě a dobrou noc.
Opět vstáváme brzy, ale než odjedeme, dorazí ranger. Poprvé tedy platíme za přespání v kempu. Z kopce téměř spouštíme auto bez zařazené rychlosti a po pár kilometrech potkáváme spásonosnou benzínku. Město Wanaka, u stejnojmenného obrovského jezera a v pozadí s horami. Fotíme se před velkým vánočním stromem, objevujeme město a na pláži popíjíme kávu s velkým čokoládovým mufinem.
Po „obědě“ super koupání a skákání do vody z plovoucího mola. Dále na východ do Omaramy, kde se stáčíme na sever k velkému jezeru Pukaki. Před ním marně hledáme otevřené infocentrum ve vesnici Twizel, místo něj nás ale překvapí krásná umělá lezecká stěna a squashové centrum. Dlouhá cesta za stmívání kolem jezera až pod ledovce do Mt. Cook Village.
Milionářská vesnice, s obrovským hotelovým komplexem a pár domečky, v nichž bydlí pouze zaměstnanci hotelu. Scéna jako vystřižená z filmu Osvícení (The Shining), přepychový letní hotel odstřižený od civilizace. Už snad jen Jack Nicholson tu chybí. Naštěstí je tu i zapadlý kemp pod horou Aoraki (jméno pro Mt. Cook v maorštině, nejvyšší hora Nového Zélandu, 3754 m). Rychlá večeře a dobrou noc.
Opouštíme kamp chvíli po rozbřesku a vydáváme se kousek do vedlejšího údolí, kde by se měl v nynějších dobách nalézat jazyk ledovce Tasman. Nemýlíme se, nádherný, úchvatný, dechberoucí pohled naprosto bez turistů, bílošedý ledovec končící v ledovcovém jezeře a velké plovoucí kry. Do toho všeho naprosté ticho. Naprosto liduprázdno, bez turistů, ba ani ptáci v této měsíční krajině nelétají.
Cesta zpátky podél jezera do Twizelu, kde si prohlédneme krásnou vodní elektrárnu i Didymem v kanále. Didymo je totiž místní ekologická hrozba, zavlečená řasa, která infiltruje místní sladkovodní toky a hubí v nich většinu života). Cedule zde potkáte na každém kroku, i s cedulemi a zásadami, jak postupovat a s dezinfekcí.
Stáčíme cestu opět na východ k jezeru Tekapo, kde dáváme pauzu, konečně k obědu fish and chips a obdivujeme krásný prostý kostelík na břehu s otevřeným výhledem na hory místo oltáře.
Další pauza v městečku Geraldine, návštěva místní lékárny (ve stylu nejen drogerie, ale dokonce i kabelky zde seženete) s pohovorem s místním lékárníkem. Dobrá káva v místní kavárně venku mezi roztodivnými keři a hurá dále až k pobřeží. Trochu zaváháme v Christchurch, ale nakonec se vymotáme a zvolíme správný směr. A 23. prosince večer po západu slunce jsme zpět s ostatními v domečku v Kaikouře.
