Oběd v přístavu, procházíme maličkým centrem a přes vyhlídku směřujeme na malebnou Queen Charlotte Scenic Drive, tedy pobřežní klikatou a křivolakou silničku, která vede celou dobu nad zátokami při pobřeží. Vyhlídky a zastávky na fotky neberou konce. Nakonec se uhnízdíme v Moetapu Bay, v maličkém kempu na pláži.
Večeře a dobrou noc.
Líné ospalé vstávání za slunka, které už pořádně hřeje. Vyrážíme dál na Nelson, cestou stavíme u Pelorus Bridge, mostu nad řekou mezi skalisky. Dobře si prohlédněte fotku, jeli jsme tudy o pár dní později za povodní, rozdíl uvidíte na konci článku.
Procházka buší na visutý most a zpět.
Konečně jsem v Nelsonu, krásném městečku, kam bychom se pak měli s Marťou a ostatními zůstavšími přestěhovat v únoru za další prací. Rychlý objev centra, internet s pánem, který žil nějakou dobu v Čechách, v Praze na Barrandově. Na rohu pojízdný krámek, kde prodává pravý nefalšovaný Němec z Rujány své Currywursty a oběd ve stánku opodál, kde nám paní připraví asijské jídlo dle našich přání. Procházka po kajtařské pláži kousek od centra, dokoupení zásob a jedeme dále na sever.
Přes slunnou Motueku, Kaiteriteri (vesnička s překrásnou pláží) až do Marahau, kde se nám podaří sehnat stan v přeplněném kempu i bez předchozí nutné rezervace, stačí trocha naléhání a zoufalých pohledů. Zato máme luxusní velký stan s třemi pokoji. Večerní procházka přes roztodivné muzeum a pobřežní bažiny.
Další den vstáváme brzy a hurá na slavný trek do Abel Tasman National Park. Potkáváme ukecaného a zcestovalého Australana, který všude byl a má své děti po celém světě (taky borec). A pak už přes výhledy a luxusní pláže, podél Adele Island, malinkou cestou se všudypřítomnými krysími pastmi (další velký ekologický problém na Zélandu).
Oběd na překrásné Anchorage Beach s tisíci much, které ovšem nekoušou, jen bzučí a nahánějí hrůzu (nepřeháním, bylo jich cca 10-20 na 1 m2).
Stoupáme přes hřeben a zpátky dolů na Torrent Bay, která se dá ovšem přejít jen za odlivu, což jsme se zrovna netrefili, a tak musíme o dost delší cestou přes další hřebeny.
Konec zátoky ale už zastihneme za odlivu a tak brouzdáme po mořském dnu bez vody.
Jak se chýlí den, chýlíme se i my, záda se nám prohýbají pod batohy.
Do rezervovaného kempu už nedojdeme, před soumrakem docházíme o jeden kemp blíže do Bark Bay, kde je ovšem místo a troufáme si tu zůstat i bez nutné rezervace.
K večeři tuňák, kukuřičná pasta a všudypřítomný toastový chléb. V noci spí holky ve stanu a já s Marťou že budeme jen tak pod hvězdami. Kolem třetí ranní nás vyžene pořádný lijavec do blízkého kuchyňského přístřešku.
Déšť ovšem neustal až do rána a tak vyrážíme v mokrém počasí. Přes zátoku s brody, potkáváme zmatenou babču turistku, které je podle našeho odhadu tak 70 let, možná i více…ale šlape ji to neuvěřitelně, jen v mapě se příliš nevyzná a jde sama, nic moc kombinace. Přes pár hřebenů a několik pláží dorážíme až do Awaroa Bay, odkud máme na brzké odpoledne rezervované vodní taxi zpět do Marahau (jinak se odtud nedá dostat, a tak musíme využít této snobské cesty). Jsme tu o dost dříve, naštěstí je tu s námi i krásný hotel schovaný v buši, kde si dáme výborné kafe, muffiny a mastíme zapůjčené karty. Babča turistka doráží za chvíli po nás, neuvěřitelné. Moře je pořádně rozbouřené, stále leje a cesta lodí je pro nás téměř nezapomenutelným zážitkem, zvláště po vyzvednutí další skupiny Američanů s dětmi, kteří uvízli v zátoce za deště a neměli rezervaci. Nějak se ale poskládali a od té doby neslyšíme vlastního slova. Jaké je naše překvapení, když v Marahau v přístavu nevystupujeme, ale celá loď najede na připravený vlek s traktorem a odváží nás po silnici až do centrály, kde skoro suchou nohou (nebýt lijavce) vystupujeme do chaty. Běžím pro auto, káva a oběd v blízké restauraci a jedeme směr French Pass, severní výběžek jižního ostrova. Na něj se dostaneme až skoro za soumraku a stálého vytrvalého deště, který v této oblasti není běžný (Nelson je nejslunečnější město na Novém Zélandu). Štěrková cesta, ovce a neuvěřitelné výhledy na Bohem zapomenutý kraj.
Na konci nás ale čeká zklamání, kemp, na který jsme spoléhali, je plný (všichni si sem natahali své lodě na přívěsech, takže se sem nevejde už ani stan) a tak spíme načerno na malém parkovišťátku nad vesnicí. V noci sice přijíždí auto, osvětluje nám stan i auto, ale zase odjíždí. Asi se nás rangerovi zželelo, v noci totiž přišel pořádný příval deště s vichřicí, asi jedna z nejhorších nocí, kterou jsem zažil ve stanu. Vstáváme hned za rozednění a jedeme zpět na pořádnou pevninu. Dobře děláme, vytrvalý a silný déšť rozvodnil všechno, co se dalo, i suché louky a cesta to na mnoha místech nevydržela. Po vjezdu na asfaltku je to jenom horší, utrhané kusy vozovky, proudy vody přes ní a závaly kamení a bahna jsou každých 100 metrů. A do vnitrozemí na pořádnou silnici je to 45 kilometrů. Dojíždíme na ní doslova za 5 minut dvanáct, poslední úsek vede přes potopenou silnici, kde málem nabereme vodu do auta, výfuk bublá pod vodou a kolem nás projíždějí jen pořádně vysoké jeepy a záchranářská auta. Uf, kafe a malé vzpamatování v blízké vesnici je nutností, snídáme a to je po dvanácte, jeli jsme těch 45 kilometrů víc jak 4 hodiny. Odpoledne už jen cesta zpátky do Kaikoury, kde jen poslouchali rádio a zprávy o povodních a trnuli, kde jsme. Ještě mrkněte na fotku řeky u Pelorus Bridge při povodních.
Žádné komentáře:
Okomentovat