Mt. Arthur

Neděle a ještě k tomu po nočním dešti…sbírat na farmě se tedy nedá a tak nezbývá než opět objevit další část tohoto nádherného ostrova. Po krátké debatě v Motuece se já, Marťa a Mája vydáváme do Kahurangi National Park. Kousek cesty autem po asfaltu a už stoupáme po štěrkové silničce do hor.
Po příjezdu na parkoviště nás fascinuje normální růžový čuník pobíhající mezi auty. Být s námi Péťa, už by se chystala zabijačka…

Stoupáme vzhůru, klesáme dolů a pak kopírujeme potok směrem z kopce. Nezdá se nám to, ale jelikož mapa je v těchto končinách pojem zřídkakdy slyšitelný, natož pak viditelný, nezbývá nám, než se spokojit s malými brožurkami a plánky v nich. Podle něj to ujde, podle značení na cestě také…ale ouha, přeci jen jsme vedle jak ta jedle. Bohužel než si to uvědomíme, ujdeme pořádný kus cesty úplně špatným směrem. Vracet a začít znovu už se nestíháme, a tak zkusíme cestu alternativní.

Stoupáme, stoupáme a pak ještě stoupáme. Na hranici buše a stepi nalézáme zatopený starý důl na zlato, ale bez pořádné baterky a sandálů nemá hlubší průzkum smysl. Cestou dál se nám otevírají víc než zajímavé rozhledy.

Kousek dál průtrž mračen a my pozorujeme dvě nádherné duhy vedle sebe. Konečně staneme na hřebeni Gordons Pyramid.

Božský a trochu hrůzný pohled na černými mraky pokrytý, zasněžený vrchol Mt. Arthuru, nejvyšší hory v okolí.


Vydáváme se dál, na hřeben k Mt. Arthuru, kudy jsme původně chtěli jít.

Začíná nám být jasné, že jeho vrchol už nedobijem a že budeme rádi, pokud se stihneme do tmy vrátit alespoň k autu. Svižným tempem míjíme obrovské jámy (přesněji geologicky závrty) a ani si raději nepředstavujeme, jak by se tu šlo za mlhy nebo dokonce za tmy. Stoupáme na druhý hřeben, o dost vyšší. Kolem nás krásné morény vytvarované ledovcem.

Závěrečné prudké stoupání a jsme na hřebeni vedoucím k Mt. Arthuru. Na východní straně se začíná šeřit a my pádíme z kopce dolů, zpět k parkovišti.


Cestou míjíme horskou chatu, kde už si dvě statečné Francouzky topí v kamnech a diví se nám, kam ještě jdeme dál. Na východě už je skoro tma, když se noříme opět do buše.

Na parkovišti už jsme za tmy tmoucí, nasedáme a ujíždíme směrem ke kempu, jelikož ten v deset zavírá své brány a spát u silnice se nám opravdu nechce. Další nádherný a nakonec i úspěšný výlet za námi!

Fishing v Kaikouře

Co dělat, když na obou farmách, kde pracujeme, je pracovní dovolená kvůli zrání ovoce? No přece vyrazit rybařit! A kam jinam na jižním ostrově jet rybařit, než zpátky do Kaikoury…
A tak se taky stalo. Koncem března vyrazila dvě naše napěchovaná auta ze slunečného Nelsonu zpátky na jihovýchod, přes Blenheim a po pobřeží až do městečka zaslíbeného. Přespání se domluvilo u Richieho, bývalého Májina šéfa z restaurace, skvělého stárnoucího šoumena. Luxusní domek s luxusní zahradou kousek za městem.
Hned po příjezdu zamíříme nejprve na oběd, do stánku, kde mají všechny možné mořské plody i potvory a to za pár šlupek. Zkouším konečně Crayfish (česky je to snad langusta), pochoutka, ale nemusel bych to mít každý den (asi hlavně kvůli cenně a množství masa uvnitř). Odpoledne kupujeme s Péťou bajt a hurá na fishing! Začínáme na pláži na South Bay. A ani ne za 5 minut neuvěřitelný úspěch, Peťa vytáhne víc než metr a půl dlouhého sedmižaberního žraloka (seven-gill shark).


Je to opravdu kousek, po pár minutách boje holýma rukama ho zdolal svým nožíkem od Fishing & Hunting.

Večer je ve znamení stahování a porcování žraloka, odřených prstů od žraločí kůže a rádoby smažení žraloka na plynovém vařiči (čili dušení). Ale chutná…

Druhý den pobytu se nám dopoledne mírně nedaří, zato se Máje podaří nalovit 3 velké Paua mušle, místní delikatesu, za kterou se v restauracích těžce platí. K obědu nám náš hostitel Richie mistrně usmaží druhou půlku našeho „malého“ žraloka, tentokrát na správném barbecue grilu a jako předkrm podává právě ony Pauy, na česneku.


Odpoledne si trochu vynahradíme dopolední neúspěch, chytám svou první pořádnou rybu, která se dá sníst, tedy Wrasses.

Peťa k tomu přidává jednoho Kahawaie, který se následující ráno skvěle vyudí na manukovém dřevě, opět mistrem Richiem. Pod horami se sněhem dobrou noc.

Třetí den je ve znamení pokračujících a gradujících rybářských úspěchů. Už dopoledne se mi podaří chytit Blue Moki, jedna z nejchutnějších ryb, která se tu dá z pobřeží chytit. Se svou mírou přes půl metru je to pořádný kousek.

Peťa vytáhne nejdříve Dog fish, žraloka, který není úplně k sežrání (už podle vzhledu) a pak krásného a hrozivého žraloka Carpet shark. Oba pouští zpět.


K večeru k tomu ještě přidám Kahawaie, když se daří, tak se daří…ale té práce večer se stahováním…

Následujícího dne se holky vydávají zpět směr Motueka, Peťa má práci pro Davea, ale při mně nic, a tak rybařím sám, bohužel se nedaří, drobně prší a vůbec nic moc počasí. Odpoledne zkoušíme s Peťou štěstí opět na South Bay (kde se chytil prvního žraloka) a Peťa opět boduje, na sardinku se chytil mořský úhoř, odporně vypadající had, rybu vůbec nepřipomínající. Bojuje a zápasí, ale marně, opět zdolám malým nožíkem. Večer již spíme v autě na parkovišti, smažíme úhoře, ale chuťově není z nejlepších, hlavně kvůli všudypřítomným malým kostem a okolní tmě.
Ráno vytrvale prší a my vyrážíme za dalším rybářským dobrodružstvím do vyhlášené Robin Hood Bay, osamocené zátoky na sever od Bleheimu, kam se dostanete jen po několik desítek kilometrů dlouhé štěrkové cestě a kde dávají jen krávy dobrou noc. Cestou skvělé thajské nudle v Blenheimu, dokupujeme háčky, sinkery a návnady a už si to šineme, až se za námi práší (což je tu ovšem na všudypřítomných štěrkových cestách naprosto normální). Po příjezdu jsme v kempu sami, zkoušíme rybaření nejprve od konce zátoky, ale kde nic tu nic, jen utopíme 2 sinkery v hustých řasách, zmokneme a promrzneme v pořádném větru. K obědu opět další kus úhoře (byl by vydržel na jídlo několik dní, kdybychom ho po tomto jídle už s radostí nenechali jen jako návnadu). Odpledne už na to jdeme chytřeji, ze skal, kde ústí zátoka do volného moře a kde je pořádná hloubka a závětří, ale nic, ryby jakoby emigrovaly. Večer ještě zkoušíme druhou stranu zátoky, ale akorát utopíme další sinker pod skalami a necháme se pořádně osprchovat vlnami narážejícími na skály před námi.

Další ráno se počasí umoudří, zkoušíme ještě rybařit, ale opět marně. Posuneme se tedy zpět k Blenheimu, ještě nahazujeme na písečné pláži, ale vytáhnu akorát nám dobře známého Sand shark, neboli písečného žraloka. Pouštíme ho zpět a definitivně nabíráme směr zpět na farmu k Harrymu.