Mt. Arthur

Neděle a ještě k tomu po nočním dešti…sbírat na farmě se tedy nedá a tak nezbývá než opět objevit další část tohoto nádherného ostrova. Po krátké debatě v Motuece se já, Marťa a Mája vydáváme do Kahurangi National Park. Kousek cesty autem po asfaltu a už stoupáme po štěrkové silničce do hor.
Po příjezdu na parkoviště nás fascinuje normální růžový čuník pobíhající mezi auty. Být s námi Péťa, už by se chystala zabijačka…

Stoupáme vzhůru, klesáme dolů a pak kopírujeme potok směrem z kopce. Nezdá se nám to, ale jelikož mapa je v těchto končinách pojem zřídkakdy slyšitelný, natož pak viditelný, nezbývá nám, než se spokojit s malými brožurkami a plánky v nich. Podle něj to ujde, podle značení na cestě také…ale ouha, přeci jen jsme vedle jak ta jedle. Bohužel než si to uvědomíme, ujdeme pořádný kus cesty úplně špatným směrem. Vracet a začít znovu už se nestíháme, a tak zkusíme cestu alternativní.

Stoupáme, stoupáme a pak ještě stoupáme. Na hranici buše a stepi nalézáme zatopený starý důl na zlato, ale bez pořádné baterky a sandálů nemá hlubší průzkum smysl. Cestou dál se nám otevírají víc než zajímavé rozhledy.

Kousek dál průtrž mračen a my pozorujeme dvě nádherné duhy vedle sebe. Konečně staneme na hřebeni Gordons Pyramid.

Božský a trochu hrůzný pohled na černými mraky pokrytý, zasněžený vrchol Mt. Arthuru, nejvyšší hory v okolí.


Vydáváme se dál, na hřeben k Mt. Arthuru, kudy jsme původně chtěli jít.

Začíná nám být jasné, že jeho vrchol už nedobijem a že budeme rádi, pokud se stihneme do tmy vrátit alespoň k autu. Svižným tempem míjíme obrovské jámy (přesněji geologicky závrty) a ani si raději nepředstavujeme, jak by se tu šlo za mlhy nebo dokonce za tmy. Stoupáme na druhý hřeben, o dost vyšší. Kolem nás krásné morény vytvarované ledovcem.

Závěrečné prudké stoupání a jsme na hřebeni vedoucím k Mt. Arthuru. Na východní straně se začíná šeřit a my pádíme z kopce dolů, zpět k parkovišti.


Cestou míjíme horskou chatu, kde už si dvě statečné Francouzky topí v kamnech a diví se nám, kam ještě jdeme dál. Na východě už je skoro tma, když se noříme opět do buše.

Na parkovišti už jsme za tmy tmoucí, nasedáme a ujíždíme směrem ke kempu, jelikož ten v deset zavírá své brány a spát u silnice se nám opravdu nechce. Další nádherný a nakonec i úspěšný výlet za námi!