Harry McQuillan

Víte, jak k sobě patří novozélandský farmář, jednaosmdesátiletý stařík, profesor geologie, vlastník a průvodce cestovky v Íránu, bývalý ropný prospektor na Blízkém východě, dobrodruh a nadšený radioamatér, který má doma na zahradě vysílačku velikosti Petřínské rozhledny? Je to jedna a tatáž osoba. Nevěříte? Tak čtěte dále… Harryho nám do cesty vlastně postavila Eva, naše předchozí zaměstnavatelka, o které jsem tady nic pěkného nepsal. Když nás tedy podfoukla a mě s Péťou vyhodila z farmy, osudem a vlastní slušností jsme se dopracovali k Harrymu. Tento víc než báječný člověk, překypující na svůj věk jen těžko uvěřitelnou energií, se nám postaral asi o ty nejhezčí vzpomínky na Nový Zéland vůbec. Nakonec jsme se s ním s Marťou jen velmi těžko loučili. A tak jsem se naučil jezdit se stařičkým traktorem…

…s vysokozdvižným vozíkem…

…skládat půltunové bedny s ovocem…

…a jiné zážitky na překrásné hruškovo-jablečné farmě

náš maličký útulný domeček

Harry s manželkou Moreen s originál Land Roverem, se kterým projel Asii i Evropu za časů studené války.

Tímto bych mu chtěl za všechno, co pro nás udělal, opravdu moc poděkovat!

Cobb Valley

Jablka skotské odrůdy Lochburie dotrhána a před námi opět nutná pauza 3 dny, než coolstore (sklad ovoce) stihne vše zpracovat a vejdou se do něj další bedny plné jablek a hrušek. A tak je tu další výlet do divočiny. Tentokrát opravdu do míst, kde lišky dávají dobrou noc a kam chodí především lovci se svými puškami. Díky neschopnosti jistých manažerů jisté farmy zorganizovat si práci vyrážíme až v pátek kolem poledního. V hledáčku máme tentokrát severní část národního parku Kahurangi. Cestou se ještě stavíme v Motuece a v DOC (Department od Conservation, správa všech národních parků) infocentru kupujeme půlroční permici do všech horských chat na Novém Zélandu. Autem skoro dvě hodiny a závěr opět po štěrku, až k obrovské nádrži v Cobb Valley. Jelikož tma pomalu klepe na dveře, dojedeme jen na konec nádrže, kde máme vyhlédnutou horskou chalupu. Jsme tu zatím sami, zatápíme v krásných železných kamnech a večeříme zbytky oběda. Kolem osmé přichází ještě tatík s malým, asi 5-ti letým synem. Z jejich počínání vyrozumíme, že se tatík vydal učit synka umění lovu. Začínají tu s výchovou přežití v divočině opravdu velmi brzy. Ráno mizí dvojice lovců velmi brzy, za svítání už jsou v trapu. Zato my se konečně po každodenním ranním vstávání ještě za tmy na farmě konečně plánujeme vyspat. Snídaně, plánujeme cestu a hurá na ní.

Výhledy na údolí jsou za ranního slunka ještě krásnější než včera.

Stoupáme na hřeben, nejprve buší a poté zase stepí. Výhledy jsou čím dál krásnější.

A už jsme nahoře, potkáváme partu novozélandských horalů, řádně vybavených jedině od Mamuta, ale šlape jim to dobře. Před námi horské pleso, kam plánujeme dnes dojít. Za necelou půlhodinku jsme u něj. Obědváme, odháníme otravného obřího čmeláka a zpět suťovým polem na původní hřeben.

Po širokém, travnatém hřebeni jdeme na sever, podél vodní nádrže dole.

Z obou stran zarostlá údolí, jen my stále nahoře ve vysoké trávě.

Pak už se zase jen zanoříme do hustých, březových hájů a klesáme, tentokrát dost strmě zpět k vodě. Podél ní na jih zpátky k autu a hurá domů na farmu, kde už nás večer čeká vzácná návštěva z Čech, aneb Pavlasovi přijeli, slivku nám sem přivezli… Ještě poslední pohled na nádrž v podvečer…