najdete zde:
http://vrajimedvedu.blogspot.ca/
pondělí 27. dubna 2015
pondělí 30. července 2012
Cesta z města
Po kratší zastávce v Aucklandu a návštěvě oddělení klinické farmacie v nemocnici, kde jsme si připadali doslova jak Alenka v říši divů, jsme opět raději prchli z města zpět do divočiny. Není divu, po téměř roce stráveném na jižním ostrově, kde je víc divoce žijících zvířat než lidí, a přes cestu vám přeběhne víc ovcí než kolik potkáte aut "doprotivky", byl pro nás přechod zpátky do civilizace a ruchu velkoměsta docela stresující. Najednou davy lidí, kteří jsou úplně všude. Tolik aut, co jsme potkali v Aucklandu za jeden den jsme nepotkali na jihu za celou dobu.
Nabrali jsme směr sever a první zastávkou byla pláž Mangawhai, jedna z oblíbených serfařských pláží. I když jsem se už od Raglanu těšila, že se konečně zase svezu na vlně, bohužel příliš velká výška a síla vln mi opět nedovolila oprášit prkno a navléct na sebe neopren, ach jo :-(
Přespali jsme v DOC kempu na nádherné písečné pláži Uretiti beach a ráno vyrazili do blízkého města Whangarei a jeho hezky upraveného centra kolem přístavu.
V průvodci jsme si našli krásný jednodenní track z Ocean beach přes přímořský, sopečný hřeben Bream Head.
Na první pohled nijak zvlášť náročný track nás docela překvapil. Asi už jsme krapet z formy (přeci jen největší trajdáni po horach je za námi a cestování po severním ostrově na rozdíl od jihu je již více méně autoturistikou). Závěrečné prudké stoupání nás nutilo dělat stále častější kochací pauzy :-) ovšem výhled ze skalnatého vrcholku na protilehlý poloostrov a Tichý oceán při západu slunce za to rozhodně stál.
Závěr parádního dne patřil luxusní večeři ve "vlastní" restauraci, neboli piknikové místo vedle pláže, při svíčkách a hlavně s vynikajícím novozélandským steakem (mňam, ty mi budou doma hodně chybět), to vše pod nádhernou hvězdnou oblohou... (ta romantika samozřejmě taky :-)
Trasa pro další den - Bay of Islands. Ráno jsme se vydali nádhernou přírodou po Scenic Route, která střídavě projížděla zelenými kopečky, pravidelně zastřihávanými ovečkami, "steaky" (jak říkáme zdejším kravám) a lemovala zátoky a krásné, liduprazdné (konečně) pláže. V městečku Rusell jsme si dali popolední pauzu a cestu do Paihia, základny pro turisty po ostrůvcích v Bay of Islands, jsme si zkrátili místním trajektem.
Samozřejmě nesměl chybět fishing. Tentokráte už to vypadalo nadějně :-)téměř učebnicové místo - kameny a hned hloubka, skvělé načasování - příliv, vynikající počasí - pod mrakem (takže ryby nevidí vlasec, ale jdou po čuchu) a hlavně ryby, které pořád ohlodávaly návnadu. "Jupííí, bude ryba!"...a ono prd... sinker se zasekl o šutr na dně, takže jsme přišli o poslední sinker a nově koupené háčky. Ale hlavní je se nevzdávat, že? :-)
Ráno opět fishing, tentokráte v kempu Maitai Bay na Karikari peninsula. Ač název zní spíš indicky, je to tak trochu soukromé Maorské území. Ne, že by tam byl vstup zakázán, to úplně ne, ale cestu lemují rozstřílené cedule, takže človek má celou dobu zvláštní mrazení v zádech a spíš si pomáhá z tama zase dál. Jinak zátoky a pláže parádní. Jenom rychle nafotit, nastartovat a pryč, co kdyby...
Nejsevernějším místem severního ostrova je Cape Reinga a cesta k němu vede po asi 130 km dlouhé nudli (Aupouri peninsula), a začíná ve městě Awanui, kde je nejhezčí galerie dřevěných věcí z Kauri stromů a dílna, do které se dá nahlédnout. Kauri stromy, které měli zde, byly staré kolem 45 tisíc let. Nepokáceli je, ale vyhrabali z bažin, kterých je v této části země docela hodně. O rozsáhlé a nekontrolované kácení tohoto drahého dřeva se postarali před dve stě lety Evropani, kteří vymydlili skoro půlku ostrova. Dneska, když projíždíte pastvinami s ovečkami a "stejky", se dá jen težko představit, že tu byl kdysi dávno obrovský prales s mohutnými stromy...
A konečně Cape Reinga. Maják v místě, kde se potkává Tichý oceán s rozbouřeným Tasmanovým mořem. A jak už je maorským dobrým zvykem, toto místo je opředeno úžasnými legendami. Jednak je to místo, kde podle domorodců duše mrtvých sestupují po útesech a kořenech stromů do moře a odplouvají pryč. Ale hlavně, když se zadíváte do místa, kde se potkávají "klučičí" vlny z Tasmanova moře a "holčičí" vlny Tichého oceánu, vypadá to, jako by spolu tancovaly.
Další zastávkou jsou obrovské písečné duny a začátek 90 Mile beach, která se dá projet v Jeepu. Naše autíčko je sice skvělé, ale přece jen nechceme riskovat zaseknutí se v písku a utopení auta při přílivu a necháváme ho na parkovišti u dun. Parádní místo na vyblbnutí, dokonce i Ondra se zde vrátil do svých dětských let :-)
Další den jsme zavítali do Waipoua Kauri forest, kde zbylo pár posledních kusů Kauri:
"praotec lesa"
"ctyri sestry"
a asi sedm dalších, statečných...
pro blog sepsala Marťa :-)
Nabrali jsme směr sever a první zastávkou byla pláž Mangawhai, jedna z oblíbených serfařských pláží. I když jsem se už od Raglanu těšila, že se konečně zase svezu na vlně, bohužel příliš velká výška a síla vln mi opět nedovolila oprášit prkno a navléct na sebe neopren, ach jo :-(
Přespali jsme v DOC kempu na nádherné písečné pláži Uretiti beach a ráno vyrazili do blízkého města Whangarei a jeho hezky upraveného centra kolem přístavu.
V průvodci jsme si našli krásný jednodenní track z Ocean beach přes přímořský, sopečný hřeben Bream Head.
Na první pohled nijak zvlášť náročný track nás docela překvapil. Asi už jsme krapet z formy (přeci jen největší trajdáni po horach je za námi a cestování po severním ostrově na rozdíl od jihu je již více méně autoturistikou). Závěrečné prudké stoupání nás nutilo dělat stále častější kochací pauzy :-) ovšem výhled ze skalnatého vrcholku na protilehlý poloostrov a Tichý oceán při západu slunce za to rozhodně stál.
Závěr parádního dne patřil luxusní večeři ve "vlastní" restauraci, neboli piknikové místo vedle pláže, při svíčkách a hlavně s vynikajícím novozélandským steakem (mňam, ty mi budou doma hodně chybět), to vše pod nádhernou hvězdnou oblohou... (ta romantika samozřejmě taky :-)
Trasa pro další den - Bay of Islands. Ráno jsme se vydali nádhernou přírodou po Scenic Route, která střídavě projížděla zelenými kopečky, pravidelně zastřihávanými ovečkami, "steaky" (jak říkáme zdejším kravám) a lemovala zátoky a krásné, liduprazdné (konečně) pláže. V městečku Rusell jsme si dali popolední pauzu a cestu do Paihia, základny pro turisty po ostrůvcích v Bay of Islands, jsme si zkrátili místním trajektem.
Samozřejmě nesměl chybět fishing. Tentokráte už to vypadalo nadějně :-)téměř učebnicové místo - kameny a hned hloubka, skvělé načasování - příliv, vynikající počasí - pod mrakem (takže ryby nevidí vlasec, ale jdou po čuchu) a hlavně ryby, které pořád ohlodávaly návnadu. "Jupííí, bude ryba!"...a ono prd... sinker se zasekl o šutr na dně, takže jsme přišli o poslední sinker a nově koupené háčky. Ale hlavní je se nevzdávat, že? :-)
Ráno opět fishing, tentokráte v kempu Maitai Bay na Karikari peninsula. Ač název zní spíš indicky, je to tak trochu soukromé Maorské území. Ne, že by tam byl vstup zakázán, to úplně ne, ale cestu lemují rozstřílené cedule, takže človek má celou dobu zvláštní mrazení v zádech a spíš si pomáhá z tama zase dál. Jinak zátoky a pláže parádní. Jenom rychle nafotit, nastartovat a pryč, co kdyby...
Nejsevernějším místem severního ostrova je Cape Reinga a cesta k němu vede po asi 130 km dlouhé nudli (Aupouri peninsula), a začíná ve městě Awanui, kde je nejhezčí galerie dřevěných věcí z Kauri stromů a dílna, do které se dá nahlédnout. Kauri stromy, které měli zde, byly staré kolem 45 tisíc let. Nepokáceli je, ale vyhrabali z bažin, kterých je v této části země docela hodně. O rozsáhlé a nekontrolované kácení tohoto drahého dřeva se postarali před dve stě lety Evropani, kteří vymydlili skoro půlku ostrova. Dneska, když projíždíte pastvinami s ovečkami a "stejky", se dá jen težko představit, že tu byl kdysi dávno obrovský prales s mohutnými stromy...
A konečně Cape Reinga. Maják v místě, kde se potkává Tichý oceán s rozbouřeným Tasmanovým mořem. A jak už je maorským dobrým zvykem, toto místo je opředeno úžasnými legendami. Jednak je to místo, kde podle domorodců duše mrtvých sestupují po útesech a kořenech stromů do moře a odplouvají pryč. Ale hlavně, když se zadíváte do místa, kde se potkávají "klučičí" vlny z Tasmanova moře a "holčičí" vlny Tichého oceánu, vypadá to, jako by spolu tancovaly.
Další zastávkou jsou obrovské písečné duny a začátek 90 Mile beach, která se dá projet v Jeepu. Naše autíčko je sice skvělé, ale přece jen nechceme riskovat zaseknutí se v písku a utopení auta při přílivu a necháváme ho na parkovišti u dun. Parádní místo na vyblbnutí, dokonce i Ondra se zde vrátil do svých dětských let :-)
Další den jsme zavítali do Waipoua Kauri forest, kde zbylo pár posledních kusů Kauri:
"praotec lesa"
"ctyri sestry"
a asi sedm dalších, statečných...
pro blog sepsala Marťa :-)
Vinice v Cromwellu
Že není práce na vinici žádný med jsme pochopili velmi brzy...ačkoliv to z následujících fotek nevypadá, jelikož bylo ve středním Otagu opravdu nádherně...posuďte sami...
Někdy kolem půlky června začalo pomalu sněžit...
...a sníh sestupoval níž a níž...
Krásné městečko Cromwell, na břehu velké přehradní nádrže.
Historické centrum
A tady už byla opravdu zima...
U "konkurence", ve vinařství Mt. Difficulty v Bannockburn...
A tady už nám sníh skoro šlapal na paty...
Někdy kolem půlky června začalo pomalu sněžit...
...a sníh sestupoval níž a níž...
Krásné městečko Cromwell, na břehu velké přehradní nádrže.
Historické centrum
A tady už byla opravdu zima...
U "konkurence", ve vinařství Mt. Difficulty v Bannockburn...
A tady už nám sníh skoro šlapal na paty...
čtvrtek 26. července 2012
Mt. Pisa
Znaveni prací na vinici, která ovšem postihovala převážně ruce a záda, a dychtivi protáhnout nohy a spatřit první nadílku sněhu, která napadla jen na nejvyšších okolních vrcholcích, vydali jsme se jednu červnovou sobotu přejít hřeben Mt. Pisa Range.
Přivstali jsme si, Peťa nás (Ondráš, Marťa a Mája), Peťa nás ochotně hodil na druhou stranu autem a zpátky už jsme šlapali po svých. Druhým směrem se tyčila z části už zasněžená Cardrona, vyhlášené zimní lyžařské středisko u Wanaky.
Výstup nás docela zahřeje a než staneme na hřebeni, skončíme všichni už jen v kraťasech a krátkém rukávu. O to víc jsme překvapeni, jaké podmínky panují tady nahoře, vítr a zima jako na Sibiři. Uprostřed přechodu cesta najednou klesá do malého údolí, ve kterém se tyčí chata DOC. Perfektní útočiště na rychlý oběd v závětří.
Potom už se cesta přehoupne do své druhé poloviny a před námi se začíná vynořovat údolí s Cromwellem a jezerem Dunstan, čili náš dočasný dvouměsíční domov. NEjdříve zasněžené vrcholky Lindis Passu...
...potom suché údolí s Lake Dunstan...
...Mt. Pisa osobně...
...a ještě naposledy majestátní Lindis Pass při západu slunka.
Cesta dolů také není žádný med, klouby docela trpí a konec cesty stále v nedohlednu, ale nejsme z cukru a tak za padající tmy dorážíme k našemu stříbrnému miláčkovi, kterého nám tam opět Peťa odpoledne přistavil.
Přivstali jsme si, Peťa nás (Ondráš, Marťa a Mája), Peťa nás ochotně hodil na druhou stranu autem a zpátky už jsme šlapali po svých. Druhým směrem se tyčila z části už zasněžená Cardrona, vyhlášené zimní lyžařské středisko u Wanaky.
Výstup nás docela zahřeje a než staneme na hřebeni, skončíme všichni už jen v kraťasech a krátkém rukávu. O to víc jsme překvapeni, jaké podmínky panují tady nahoře, vítr a zima jako na Sibiři. Uprostřed přechodu cesta najednou klesá do malého údolí, ve kterém se tyčí chata DOC. Perfektní útočiště na rychlý oběd v závětří.
Potom už se cesta přehoupne do své druhé poloviny a před námi se začíná vynořovat údolí s Cromwellem a jezerem Dunstan, čili náš dočasný dvouměsíční domov. NEjdříve zasněžené vrcholky Lindis Passu...
...potom suché údolí s Lake Dunstan...
...Mt. Pisa osobně...
...a ještě naposledy majestátní Lindis Pass při západu slunka.
Cesta dolů také není žádný med, klouby docela trpí a konec cesty stále v nedohlednu, ale nejsme z cukru a tak za padající tmy dorážíme k našemu stříbrnému miláčkovi, kterého nám tam opět Peťa odpoledne přistavil.
pondělí 23. července 2012
Roys Peak
Slunečný červnový víkend na jižní polokouli…teplota lehce nad nulou…a práce pro nás tentokrát není…a tak se s Marťou vydáváme dobýt krásný Roys Peak, horu tyčící se u zimního střediska Wanaka a stejnojmenného jezera.
Cestou z Cromwellu na Wanaku brzy vyjedeme z klasické a stálepřítomné mlhy, která se nad jezerem vaří den co den…a brzy se před námi rozprostře nádherné jezero Wanaka s vysokými štíty národního parku Mt. Aspiring v pozadí. A hned za stejnojmenným městečkem se tyčí Roys Peak. Zpočátku ubíhá převýšení téměř 1300 m dost pomalu a vrchol ne a ne se k nám přiblížit. Ale povzbuzením jsou nám stále krásnější výhledy do okolní krajiny, nad jezero a do hor Mt. Aspiringu na druhé straně.
Cesta vede doslova kozími stezkami (respektive ovčími) a nadcházející zimu připomínají zralé šípkové keře. Vrchol pokrývá z jižní strany ještě dostatečná zásoba sněhu z předchozí nadílky, ačkoliv to na fotce tak nevypadá. Z výrazu mé tváře můžete snadno usuzovat náročnost výstupu.
Třistašedesátistupňové výhledy jsou ovšem dostatečnou odměnou za vynaloženou dřinu.
Díky poměrně ostrému větru a pomalu přicházející tmě nahoře akorát rychle slupneme mandarinku, cvakneme pár fotek a hurá zase dolů. Cestou krásný výhled na městečko za vycházejícího měsíce…
Cestou z Cromwellu na Wanaku brzy vyjedeme z klasické a stálepřítomné mlhy, která se nad jezerem vaří den co den…a brzy se před námi rozprostře nádherné jezero Wanaka s vysokými štíty národního parku Mt. Aspiring v pozadí. A hned za stejnojmenným městečkem se tyčí Roys Peak. Zpočátku ubíhá převýšení téměř 1300 m dost pomalu a vrchol ne a ne se k nám přiblížit. Ale povzbuzením jsou nám stále krásnější výhledy do okolní krajiny, nad jezero a do hor Mt. Aspiringu na druhé straně.
Cesta vede doslova kozími stezkami (respektive ovčími) a nadcházející zimu připomínají zralé šípkové keře. Vrchol pokrývá z jižní strany ještě dostatečná zásoba sněhu z předchozí nadílky, ačkoliv to na fotce tak nevypadá. Z výrazu mé tváře můžete snadno usuzovat náročnost výstupu.
Třistašedesátistupňové výhledy jsou ovšem dostatečnou odměnou za vynaloženou dřinu.
Díky poměrně ostrému větru a pomalu přicházející tmě nahoře akorát rychle slupneme mandarinku, cvakneme pár fotek a hurá zase dolů. Cestou krásný výhled na městečko za vycházejícího měsíce…
pondělí 16. července 2012
Matukituki Valley (Mt. Aspiring)
Ačkoliv trasu, kterou jsme zvolili, výlet, na který jsme se tentokrát vypravili, nenajdete v žádných průvodcích, v žádných „10“ nej trecích na Novém Zélandu, shodli jsme se s Marťou, že co do krajiny i zážitků to byl trek nejkrásnější.
Ale pěkně popořadě…po Kepleru jsme se s Marťou pustili do shánění bytu v Cromwellu (místě naší další práce), což se nám podařilo velmi rychle. Ráno jsme do Cromwellu přijeli, obešli realitky, skoukli jeden nabízený nový dům přes realitku a záhy ho zavrhly (přeci jen nájem 400$ týdně byl i na tak pěkný dům trochu moc…). Pak jsme zašli do infocentra, otevřeli místní reklamní plátek, obvolali 3 nabídky na pronájem, za 10 minut se sešli s majitelkou osobně u bytu a za dalších 20 minut už byla podepsaná smlouva a složená záloha u právníků. Hotovo, bydlíme…:-)
Druhý den jsme se chtěli vydat na krásný a náročný Rees-Dart trek, 4-denní putování přes divoké rozeklané hory, vysoká sedla a šplhání po ledovci. Skončili jsme už ale v Queenstownu v DOC infocentru, kde nám slečna s úsměvem sdělila, že v prvním sedle je led a spousta sněhu a že jedině s alpinskou výbavou (mačky, cepín, lano…). Zklamaní jsme se vrátili do bytu a vymýšleli co dál…a vymysleli výlet přímo do srdce národního parku Mt. Aspiring. Údolí Matukituki se rozkládá kousek za krásným horským střediskem Wanaka. Tam jsme si cestou pro jistotu přeci jen alpinské vybavení půjčili (bez lana, kdo by se s ním tahal…) a hurá do údolí.
Od auta nejdříve vyrážíme nalehko, jen s malým baťůžkem, na ledovec Rob Roy. Krásný provazový most, stoupáme a stoupáme a nahoře překrásný výhled na spodní část ohromného ledovce. Fotky vám tu bohužel neukážu, ani jeden foťák (a nutno dodat, že i ani jeden fotograf) si příliš dobře neporadil s hrou světla, tedy se zářivě bílým ledovcem, na který ještě svítilo slunko a temnými lesy a skalami pod ním. A tak jen pohled do údolí pod ledovcem.
Vracíme se k autu, nabíráme na záda plnou polní a hbitě vyrážíme směrem na Aspiring Hut. Soumrak se neúprosně blíží a k chatě dorážíme za plného šera, ne-li skoro tmy. Vítá nás krásná chajda v údolí, opuštěná a s připraveným dřevem. Zatápíme, ale vyhřát tak velkou místnost se nám už večer nepodaří.
Ráno časné vstávání, rychlá snídaně a hurá s vybavením do sedla nad chatou. To totiž vede do údolí Rees-Dart, tedy tam, kam jsme se chtěli vydat původně. Tohle sedlo je ale o dost výš než sedlo, ve kterém měla být spousta sněhu a ledu. Cílem je vylézt na nejvyšší bod, Pylon (1835m) a zase zpět na chatu. A tak stoupáme, stoupáme a zase stoupáme…cesta vzhůru je téměř nekonečná, na konci lesa a začátku kosodřeviny obědváme (chyba, příliš brzy) a pokračujeme dál a výš.
Po chvíli se začne objevovat první sníh. Přibývá a přibývá a my zvažujeme nasazení horské výbavičky.
Po jednom takovém, lehce-hazardním přelezení zledovatělé skalky, velím stop a hurá do maček.
Matně vzpomínám, jak se do toho leze…:-) Ale za chvíli už je jasno, nasazujeme i Marťě krásné drápky na nohy a učíme se v tom chodit.
A pak už se zápasí se svahem, s ujíždějícím sněhem, s ledem na kamenech, s tím, jak správně a bezpečně zaseknout cepín atd. Ale jde to krásně, posuďte sami…
A ty výhledy přes údolí…ta nejvyšší hora naproti je právě ledovec Rob Roy, kde jsme byli včera, ale z druhé strany.
A už jsme nahoře, na Pylonu. Nádhera všude kolem nás, sněhu místy přes 3 metry.
Pohled na nejvyšší horu národního parku a druhou nejvyšší horu na Zélandu, Mt. Aspiring (3033m). Maorský název Tititea znamená „jiskřivá hora“. Samotná hora je pokryta hned několika ledovci a je přístupná jen pro zkušené a zdatné horolezce a nejlépe s dopravou vrtulníkem do sedla pod ním. Na fotce je to ten jehlan vzadu v údolí.
Ale my se vzhledem k pokročilému času vydáváme zpět dolů, do údolí Matukituki. Hlavně nespěchat, všude jsme byli upozorňováni, že směrem vzhůru je trasa mnohem bezpečnější než naopak. Ale jde nám to, sníh je už měkčí než při cestě nahoru. Následující fotka dobře dokumentuje sklon, kterým lezeme, abyste si nemysleli, že vystupujeme s vybavením na Říp.
Po největším srázu dáváme malou pauzu, Marťa už toho má trochu dost…
Na hranici ledu sundáváme mačky a hurá hlubokým sněhem dál, slunko už zašlo a od promočených nohou se do nás dostává pořádná zima. Cestu lesem už scházíme dost rychle, ve vidině tepla u kamen v chalupě. Jaké je naše překvapení, když dorážíme do chalupy, ve které se během dne objevilo asi 20 turistů všech světových národností. Někteří jsou správní zelenáči a bylo vidět, že došli jen 2 hodiny od auta a ráno jsou zpět. A tak se docela dobře bavíme, jelikož nikdo z nich tentokrát není Čech :-).
Ráno nás vítá krásný východ slunce nad zamrzlým údolím.
Už jen zmiňovaná hodina a půl k autu, cestou rybařím, ale místní pstruzi se ne a ne chytit na udičku…
Ale pěkně popořadě…po Kepleru jsme se s Marťou pustili do shánění bytu v Cromwellu (místě naší další práce), což se nám podařilo velmi rychle. Ráno jsme do Cromwellu přijeli, obešli realitky, skoukli jeden nabízený nový dům přes realitku a záhy ho zavrhly (přeci jen nájem 400$ týdně byl i na tak pěkný dům trochu moc…). Pak jsme zašli do infocentra, otevřeli místní reklamní plátek, obvolali 3 nabídky na pronájem, za 10 minut se sešli s majitelkou osobně u bytu a za dalších 20 minut už byla podepsaná smlouva a složená záloha u právníků. Hotovo, bydlíme…:-)
Druhý den jsme se chtěli vydat na krásný a náročný Rees-Dart trek, 4-denní putování přes divoké rozeklané hory, vysoká sedla a šplhání po ledovci. Skončili jsme už ale v Queenstownu v DOC infocentru, kde nám slečna s úsměvem sdělila, že v prvním sedle je led a spousta sněhu a že jedině s alpinskou výbavou (mačky, cepín, lano…). Zklamaní jsme se vrátili do bytu a vymýšleli co dál…a vymysleli výlet přímo do srdce národního parku Mt. Aspiring. Údolí Matukituki se rozkládá kousek za krásným horským střediskem Wanaka. Tam jsme si cestou pro jistotu přeci jen alpinské vybavení půjčili (bez lana, kdo by se s ním tahal…) a hurá do údolí.
Od auta nejdříve vyrážíme nalehko, jen s malým baťůžkem, na ledovec Rob Roy. Krásný provazový most, stoupáme a stoupáme a nahoře překrásný výhled na spodní část ohromného ledovce. Fotky vám tu bohužel neukážu, ani jeden foťák (a nutno dodat, že i ani jeden fotograf) si příliš dobře neporadil s hrou světla, tedy se zářivě bílým ledovcem, na který ještě svítilo slunko a temnými lesy a skalami pod ním. A tak jen pohled do údolí pod ledovcem.
Vracíme se k autu, nabíráme na záda plnou polní a hbitě vyrážíme směrem na Aspiring Hut. Soumrak se neúprosně blíží a k chatě dorážíme za plného šera, ne-li skoro tmy. Vítá nás krásná chajda v údolí, opuštěná a s připraveným dřevem. Zatápíme, ale vyhřát tak velkou místnost se nám už večer nepodaří.
Ráno časné vstávání, rychlá snídaně a hurá s vybavením do sedla nad chatou. To totiž vede do údolí Rees-Dart, tedy tam, kam jsme se chtěli vydat původně. Tohle sedlo je ale o dost výš než sedlo, ve kterém měla být spousta sněhu a ledu. Cílem je vylézt na nejvyšší bod, Pylon (1835m) a zase zpět na chatu. A tak stoupáme, stoupáme a zase stoupáme…cesta vzhůru je téměř nekonečná, na konci lesa a začátku kosodřeviny obědváme (chyba, příliš brzy) a pokračujeme dál a výš.
Po chvíli se začne objevovat první sníh. Přibývá a přibývá a my zvažujeme nasazení horské výbavičky.
Po jednom takovém, lehce-hazardním přelezení zledovatělé skalky, velím stop a hurá do maček.
Matně vzpomínám, jak se do toho leze…:-) Ale za chvíli už je jasno, nasazujeme i Marťě krásné drápky na nohy a učíme se v tom chodit.
A pak už se zápasí se svahem, s ujíždějícím sněhem, s ledem na kamenech, s tím, jak správně a bezpečně zaseknout cepín atd. Ale jde to krásně, posuďte sami…
A ty výhledy přes údolí…ta nejvyšší hora naproti je právě ledovec Rob Roy, kde jsme byli včera, ale z druhé strany.
A už jsme nahoře, na Pylonu. Nádhera všude kolem nás, sněhu místy přes 3 metry.
Pohled na nejvyšší horu národního parku a druhou nejvyšší horu na Zélandu, Mt. Aspiring (3033m). Maorský název Tititea znamená „jiskřivá hora“. Samotná hora je pokryta hned několika ledovci a je přístupná jen pro zkušené a zdatné horolezce a nejlépe s dopravou vrtulníkem do sedla pod ním. Na fotce je to ten jehlan vzadu v údolí.
Ale my se vzhledem k pokročilému času vydáváme zpět dolů, do údolí Matukituki. Hlavně nespěchat, všude jsme byli upozorňováni, že směrem vzhůru je trasa mnohem bezpečnější než naopak. Ale jde nám to, sníh je už měkčí než při cestě nahoru. Následující fotka dobře dokumentuje sklon, kterým lezeme, abyste si nemysleli, že vystupujeme s vybavením na Říp.
Po největším srázu dáváme malou pauzu, Marťa už toho má trochu dost…
Na hranici ledu sundáváme mačky a hurá hlubokým sněhem dál, slunko už zašlo a od promočených nohou se do nás dostává pořádná zima. Cestu lesem už scházíme dost rychle, ve vidině tepla u kamen v chalupě. Jaké je naše překvapení, když dorážíme do chalupy, ve které se během dne objevilo asi 20 turistů všech světových národností. Někteří jsou správní zelenáči a bylo vidět, že došli jen 2 hodiny od auta a ráno jsou zpět. A tak se docela dobře bavíme, jelikož nikdo z nich tentokrát není Čech :-).
Ráno nás vítá krásný východ slunce nad zamrzlým údolím.
Už jen zmiňovaná hodina a půl k autu, cestou rybařím, ale místní pstruzi se ne a ne chytit na udičku…
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)