Ale pěkně popořadě…po Kepleru jsme se s Marťou pustili do shánění bytu v Cromwellu (místě naší další práce), což se nám podařilo velmi rychle. Ráno jsme do Cromwellu přijeli, obešli realitky, skoukli jeden nabízený nový dům přes realitku a záhy ho zavrhly (přeci jen nájem 400$ týdně byl i na tak pěkný dům trochu moc…). Pak jsme zašli do infocentra, otevřeli místní reklamní plátek, obvolali 3 nabídky na pronájem, za 10 minut se sešli s majitelkou osobně u bytu a za dalších 20 minut už byla podepsaná smlouva a složená záloha u právníků. Hotovo, bydlíme…:-)
Druhý den jsme se chtěli vydat na krásný a náročný Rees-Dart trek, 4-denní putování přes divoké rozeklané hory, vysoká sedla a šplhání po ledovci. Skončili jsme už ale v Queenstownu v DOC infocentru, kde nám slečna s úsměvem sdělila, že v prvním sedle je led a spousta sněhu a že jedině s alpinskou výbavou (mačky, cepín, lano…). Zklamaní jsme se vrátili do bytu a vymýšleli co dál…a vymysleli výlet přímo do srdce národního parku Mt. Aspiring. Údolí Matukituki se rozkládá kousek za krásným horským střediskem Wanaka. Tam jsme si cestou pro jistotu přeci jen alpinské vybavení půjčili (bez lana, kdo by se s ním tahal…) a hurá do údolí.
Od auta nejdříve vyrážíme nalehko, jen s malým baťůžkem, na ledovec Rob Roy. Krásný provazový most, stoupáme a stoupáme a nahoře překrásný výhled na spodní část ohromného ledovce. Fotky vám tu bohužel neukážu, ani jeden foťák (a nutno dodat, že i ani jeden fotograf) si příliš dobře neporadil s hrou světla, tedy se zářivě bílým ledovcem, na který ještě svítilo slunko a temnými lesy a skalami pod ním. A tak jen pohled do údolí pod ledovcem.
Vracíme se k autu, nabíráme na záda plnou polní a hbitě vyrážíme směrem na Aspiring Hut. Soumrak se neúprosně blíží a k chatě dorážíme za plného šera, ne-li skoro tmy. Vítá nás krásná chajda v údolí, opuštěná a s připraveným dřevem. Zatápíme, ale vyhřát tak velkou místnost se nám už večer nepodaří.
Ráno časné vstávání, rychlá snídaně a hurá s vybavením do sedla nad chatou. To totiž vede do údolí Rees-Dart, tedy tam, kam jsme se chtěli vydat původně. Tohle sedlo je ale o dost výš než sedlo, ve kterém měla být spousta sněhu a ledu. Cílem je vylézt na nejvyšší bod, Pylon (1835m) a zase zpět na chatu. A tak stoupáme, stoupáme a zase stoupáme…cesta vzhůru je téměř nekonečná, na konci lesa a začátku kosodřeviny obědváme (chyba, příliš brzy) a pokračujeme dál a výš.
Po chvíli se začne objevovat první sníh. Přibývá a přibývá a my zvažujeme nasazení horské výbavičky.
Po jednom takovém, lehce-hazardním přelezení zledovatělé skalky, velím stop a hurá do maček.
Matně vzpomínám, jak se do toho leze…:-) Ale za chvíli už je jasno, nasazujeme i Marťě krásné drápky na nohy a učíme se v tom chodit.
A pak už se zápasí se svahem, s ujíždějícím sněhem, s ledem na kamenech, s tím, jak správně a bezpečně zaseknout cepín atd. Ale jde to krásně, posuďte sami…
A ty výhledy přes údolí…ta nejvyšší hora naproti je právě ledovec Rob Roy, kde jsme byli včera, ale z druhé strany.
A už jsme nahoře, na Pylonu. Nádhera všude kolem nás, sněhu místy přes 3 metry.
Pohled na nejvyšší horu národního parku a druhou nejvyšší horu na Zélandu, Mt. Aspiring (3033m). Maorský název Tititea znamená „jiskřivá hora“. Samotná hora je pokryta hned několika ledovci a je přístupná jen pro zkušené a zdatné horolezce a nejlépe s dopravou vrtulníkem do sedla pod ním. Na fotce je to ten jehlan vzadu v údolí.
Ale my se vzhledem k pokročilému času vydáváme zpět dolů, do údolí Matukituki. Hlavně nespěchat, všude jsme byli upozorňováni, že směrem vzhůru je trasa mnohem bezpečnější než naopak. Ale jde nám to, sníh je už měkčí než při cestě nahoru. Následující fotka dobře dokumentuje sklon, kterým lezeme, abyste si nemysleli, že vystupujeme s vybavením na Říp.
Po největším srázu dáváme malou pauzu, Marťa už toho má trochu dost…
Na hranici ledu sundáváme mačky a hurá hlubokým sněhem dál, slunko už zašlo a od promočených nohou se do nás dostává pořádná zima. Cestu lesem už scházíme dost rychle, ve vidině tepla u kamen v chalupě. Jaké je naše překvapení, když dorážíme do chalupy, ve které se během dne objevilo asi 20 turistů všech světových národností. Někteří jsou správní zelenáči a bylo vidět, že došli jen 2 hodiny od auta a ráno jsou zpět. A tak se docela dobře bavíme, jelikož nikdo z nich tentokrát není Čech :-).
Ráno nás vítá krásný východ slunce nad zamrzlým údolím.
Už jen zmiňovaná hodina a půl k autu, cestou rybařím, ale místní pstruzi se ne a ne chytit na udičku…
Žádné komentáře:
Okomentovat