Mt. Pisa

Znaveni prací na vinici, která ovšem postihovala převážně ruce a záda, a dychtivi protáhnout nohy a spatřit první nadílku sněhu, která napadla jen na nejvyšších okolních vrcholcích, vydali jsme se jednu červnovou sobotu přejít hřeben Mt. Pisa Range.
Přivstali jsme si, Peťa nás (Ondráš, Marťa a Mája), Peťa nás ochotně hodil na druhou stranu autem a zpátky už jsme šlapali po svých. Druhým směrem se tyčila z části už zasněžená Cardrona, vyhlášené zimní lyžařské středisko u Wanaky.

Výstup nás docela zahřeje a než staneme na hřebeni, skončíme všichni už jen v kraťasech a krátkém rukávu. O to víc jsme překvapeni, jaké podmínky panují tady nahoře, vítr a zima jako na Sibiři. Uprostřed přechodu cesta najednou klesá do malého údolí, ve kterém se tyčí chata DOC. Perfektní útočiště na rychlý oběd v závětří.

Potom už se cesta přehoupne do své druhé poloviny a před námi se začíná vynořovat údolí s Cromwellem a jezerem Dunstan, čili náš dočasný dvouměsíční domov. NEjdříve zasněžené vrcholky Lindis Passu...

...potom suché údolí s Lake Dunstan...

...Mt. Pisa osobně...

...a ještě naposledy majestátní Lindis Pass při západu slunka.

Cesta dolů také není žádný med, klouby docela trpí a konec cesty stále v nedohlednu, ale nejsme z cukru a tak za padající tmy dorážíme k našemu stříbrnému miláčkovi, kterého nám tam opět Peťa odpoledne přistavil.