Autem dojedeme až do pustiny zvané Capleston, bývalého hornického města s několika hotely a restauracemi, po kterém nezbylo ale vůbec nic. Opouštíme Odyssejku a přes ohradu se skotem si to razíme podél Topfer Creeku vzhůru. První most i s tunelem je zrovinka v rekonstrukci, na chudáky turisty tu padalo kamení z konce tunelu…a tak se staví strop, napíná nový most a lesní cestu dál rozjíždí stavební bagřík…ale naštěstí jen několik set metrů, kam ho shodil vrtulník ze vzduchu, jó pro Zélanďany není nic problém, když se jedná o ekologii.
Cesta začíná pořádně stoupat a zdá se téměř nekonečná. Podle lehké mapky v knize se rozhodně nedá poznat, ve kterém jsme bodu a jak je to ještě daleko. A tak nezbývá než dupat pořád dál a vzhůru. Splavení i při okolní teplotě lehce nad nulou se konečně ocitáme u odbočky na starou rozpadlou chatu. Od té si to střihneme kolmo vzhůru do kopce, lesem a loukou po fáborkách a za 10 minut jsme u krásné, téměř nové Kirwins Hut. Chata s božským výhledem, prosvětlenou verandou a třemi novozélandskými geology provádějícími průzkum zásob uhlí pro australskou těžební společnost.
Celý večer nám dělají chutě svými zásobami, kterých mají plné bedny shozené vrtulníkem…a tak koukáme v kuchyni na balení minimálně 50 vajec, salámy, slaninu, spousty chleba, zeleniny, kafe a bůhvíčeho ještě a pojídáme toastový chléb se zbytkem mazacího sýru…
Budíme se do mlhy a lehkého mžení, vaříme s geology čaj a v klidu vyrážíme na další cestu, naštěstí už jen skopce. Nejdříve prolézáme starý důl na zlato, těžilo se tu na kopci a pak se na svou dobu neuvěřitelnou, dvoukilometrovou vzdušnou lanovkou přepravovala hornina dolů k Montgomerie River, kde se pomocí vodní síly drtily kameny, a zlato rýžovalo v proudu vody.
Lanovka měla jednu přestupní stanici, tu už ale více méně vzal čas…
Zato spodní stanice, Lord Brassey Battery u řeky, byla nedávno dobrovolníky z DOC zrekonstruována k obrazu svému bývalému, pomocí nalezených originálních dílů.
Dál cesta pokračuje Waitahu River a podél ní nekonečné tři hodiny pochodu po rozbahněné cestě a korytem řeky, kudy projedou jen skutečné džípy (žádná městská snobská vozítka).
Vysílení staneme Cannons Bridge a zjišťujeme, že odtut je to ještě více než hodina a ještě k tomu přes kopec zpátky do Caplestonu. Závěr cesty nás dostihuje trudomyslnost, ale v autě už vše zhodnocujeme kladně a track se nám moc líbil. Závěrem ještě pohled na nový povrchový důl na uhlí v Capleston, který není z údolí ani ze silnice vůbec vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat