Nelson lakes

Práce na farmě u Harryho bohužel končí. Neradi se s milým zaměstnavatelem, profesorem a dobrodruhem loučíme, ale jsou před námi krásné dva měsíce cestování po Novém Zélandu a to je přeci jen také dobrý výhled.
Naše první cesta z Mapuy směřuje do překrásného národního parku Nelson lakes. Ač polohou kousek od města (100 km není na Zélandu žádná vzdálenost), je to drsná divočina, s rozeklanými a skalnatými horami, hlubokými jezery a panenskou přírodou.



Vzhledem k dlouhému loučení na farmě dorazíme na začátek tracku o dost později, než s čím bylo v plánech počítáno. Rychlý oběd ještě na parkovišti a opouštíme našeho stříbrného miláčka. Máme před sebou nejprve kolem 1000 výškových metrů, bohužel směrem vzhůru.



Strmé stoupání se nám postupně odměňuje překrásnými výhledy.



Nad lesnatým pásem postupně míjíme dva nouzové přístřešky, doplňujeme energii rychlými cukry a přidáváme zateplující vrstvy, vítr se přiostřuje a teplota oproti výšce klesá.



Nejhorší kopec je již za námi, stoupáme již jen pozvolna po úchvatném hřebeni.





Hřeben pomalu přechází v suťová pole, která dávají našim pohorkám pořádně zabrat (zde je někde začátek konce mých luxusních kožených horských botek :-(



Čím blíže jsme cíli, tím blíže jsou nám i těžké černé mraky, které nás celou dobu po hřebeni dohánějí.



Poslední fotka na slunku a rychle klesáme. Před námi se rozprostře krásné hluboké jezero Angelus, i se stejnojmennou chatou.



K našemu překvapení je chata poměrně naplněna a dokonce obsazena o DOC rangerkou. Oproti vyšší ceně obdržíme ale i rozhodně vyšší komfort - moderní vyhřátou chatu, skvěle čisté záchody, zásoby dřeva i v této pustině. Večeře jen na malé plynové bombičce, čaj a dobrou noc.

Vstáváme do krásného slunečného dne a s výhledem na sklesání 1200 metrů se vstává ještě lépe.



Cesta od chaty je opět lemována nádhernými výhledy.



Vystoupáme na malý hřeben, pohled na horská plesa i do modravých dálek…





Od teď už to jde s námi jen z kopce…zajímavé je sledovat, jak se výšková pásma opět mění – suť…



…horská tráva, tzv. tussock a pod ní již les…stále nás ještě čeká kolem 800 metrů klesání



Musím přiznat, že jsme rozhodně více zničení než při včerejším stoupání, je cítit každý kloub dolních končetin. Jen stěží se přemluvíme na krátkou procházku k blízkému lanovému mostu při zapadajícím slunci.







Do chaty večer ještě dojde Slovinec Vladimir, povídáme si s ním do pozdní noci a dozvídáme se spoustu informací o sběru třešní, centrálním Otagu, kam máme dále namířeno a životě ve Slovinsku.
Vstáváme brzy, nad jezerem se válí nádherná ranní mlha.





Vyrážíme na cestu zpět směrem k parkovišti, přes Howard Saddle stále vzhůru až na Speargrass Hut. Cestou k ní obědváme na nádherné mýtině v buši, tedy spíše bažině s chodníčky, připomínající vzdáleně hřebeny Krkonoš (až na skladbu lesa).





Konečně vystoupáme až do sedla, krátké klesání ke zmíněné chatě, ale nezastavujeme, spěcháme, přibrzdíme a jedeme dál… podél Speargrass Creeku, nekonečnou cestou až Mt. Robert carpark. Cestou autem poslední vyhlídka na Mt. Robert.