A tak se vydáváme 9. května, tedy za hlubokého novozélandského podzimu, špatnému počasí navzdory na trať. První kilometry lehce mží, druhé kilometry poprchává, a k první chatě Luxmore Hut míříme v mlze a mracích, které se jako rázem ocitají pod námi až těsně u chaty. Nádhera…
Jelikož ještě nemáme dost a kousek odtud se nachází vápencová jeskyně, shodíme batohy na chatě a hurá zpátky do zimy a větru. Za chvíli jsme u vchodu, před kterým hlásá cedule cosi o výbavě a bezpečnosti. To, co nás čeká uvnitř, nás však doslova fascinuje. Být takováto jeskyně v ČR, věřím, že by vstupné činilo nejméně 200,- korun, všude by byly řetězy a průvodci a zákaz fotografování (a že se může s Koněprusy směle rovnat). Ale tady? Prvotní schůdky po pár metrech končí a dál už můžete jen potokem a kamením, místy pořádně kluzkým. A nikde jsme neviděli žádné ulámané krápníky, poškozené varhany nebo snad pomalované a popsané stěny…jiný kraj, jiný mrav…
A jsou tu i náročnější pasáže…
Po odhadem 150-200 metrech už začíná být jeskyně tak úzká, že by to chtělo lepší vybavení a horší oblečení, a tak další postup vzdáváme a obracíme se. Venku už je téměř tma a na chatu dorážíme už jako poslední. Rychlá večeře a hurá do spacáků, dostatek spánku je ve vysokých horách přece důležitý.
Druhý den nás budí na chlup stejné počasí, chvílemi mrholí a mraky jsou spíš výš. I tak kolem desáté nakonec vyrážíme vzhůru na hřeben, skrz mraky a za lehkého deště. Na prvním vrcholu se ale naštěstí dostaneme až nad ně a naskytnou se nám úžasné výhledy na okolní vrcholky Fjorlandu.
Nad mraky už zůstaneme po celou cestu na horním hřebenu. U nouzového přístřešku dáváme rychlý oběd (přeci jen není nejtepleji).
Opět skvělé výhledy a krásné tvary oblak.
Odpoledne pomalu začínáme sestupovat zpět na hladinu spodního jezera, od kterého jsme vyráželi. A tedy opět do mraků…cesta po úzké stezce a schůdcích trochu připomíná bájné Machu Picchu.
Dole v lese nás čeká chata Iris Hut. Chvíli po nás dorazí i dvojice Čechů, nazvali jsme si je osobně „rychloturisti“. Všechny velké treky dávali za 2 dny, vybíhali ráno za svítání od auta a druhý den za tmy zase k autu. Ale vůbec jim nezávidíme, neví, o co přicházejí…
Třetí den treku je asi nejnáročnější, ani ne tak převýšením (téměř nula, už jsme dole), ale délkou. Máme před sebou úsek, který je pro normální turisty plánován na 2 plné dny. Nezalekneme se, vstaneme dříve a po rychlé snídani hurá na trať. Cestou údolím k jezeru míjíme obrovský sesuv půdy, který se zde odehrál po velkém dešti v roce 1984. Jen zázrakem tehdy nikdo nepřišel o život, sesuv zavalil plochu několika desítek fotbalových hřišť.
Po dvou hodinách se ocitáme na břehu jezera.
A pak už jen šlapem a šlapem…až do večera, kdy se ocitáme u přehrady jezera Te Anau, kde máme zaparkovaného miláčka…
Žádné komentáře:
Okomentovat