Auto parkujeme v nádherném kempu v Kinlochu, zapadákově s velkým Z. Maličký přístav, kam denně zavítá právě jedna loď a autem se sem dostanete jen po dvacetikilometrové štrece štěrkem a bahnem. A celou „osadu“ tvoří právě jeden krásný penzion a kemp. Takže divočina jaksepatří. Ráno se nám krom zimy naskytnou obrazy nádherné krajiny.
Leč z téhle divočiny je to k začátku tracku dobrých 20 km. K našemu velkému překvapení a nadšení se nám hned v kempu podaří stopnout správce, který zrovna vybírá poplatky. Sveze nás až na křižovatku, takže zbývá už jen deset. Ty už si bohužel celé odšlapeme. Na startu lidí jak „na Václaváku“, ale Great Walk je holt Great Walk i po sezóně. A začínáme stoupat…zprvu pomalu, pak už žádná legrace. Výhledy na okolní údolí stojí za to.
Za šera docházíme na první horskou chatu Routeburn Falls Hut. Vítá nás krásně vyhřátá společná místnost se spoustou turistů, snad každý z jiné části světa…jen z Čech jsme tu 2 páry :-). Po večeři k nám promluví správce a po čaji hurá spát, zítra nás čeká cesta na hlavní hřeben a přes něj. Noclehárna je ale temná a mrazivá až běda…
Ranní východ slunce nad hřebeny je božský….
Po krátké snídani vyrážíme vzhůru k hřebenu, po ledové skalnaté stezce. Skvělým povyražením po cestě vzhůru jsou dva horští papoušci Kea, kteří se nám předvádějí, jako kdyby zato byly placení.
A pak už stále vzhůru, krásný pohled zpět do údolí, sněhu přibývá a vyloupne se před námi nádherné jezero.
Nouzový přístřešek na nejvyšším bodě vypadá z dálky jako chaloupka z pohádky.
Tady zanecháváme své batohy a vydáváme se neohroženě na boční výlet na blízkou, ale ještě o dost vyšší horu Conical Hill. Před námi zde šel jen jeden bláznivý klučina, v kraťasech a v teniskách, ale i ten brzy zjistil, že zdejší hory nejsou pro frajery, když zapadl až po pás do sněhu. Takže od půlky kopce už jdeme nahoru jako první skauti. Poslední úsek stojí za to, prudký sráz, hromady zledovatělého sněhu a my samozřejmě bez maček a cepínů. Ale zvládneme to až na vrchol a stojí to za všechnu dřinu i nebezpečí. Kolem nás zasněžené vrcholky, kam až oko dohlédne. Na konci údolí vidíme dokonce až na moře.
Za námi sem potom dorazí i další, včetně páru Čechů, se kterým se tu konečně seznámíme. Dolů je cesta o fous lepší, sníh za poledního slunce kapánek roztál. Popadneme baťohy a razíme dále za mírného klesání pod hlavním hřebenem. Na krásném úbočí poobědváme a začínáme strmě klesat k dnešní chatě – Mackenzie Hut. Nachází se u horského plesa s překrásnými odrazy ve vodě.
Chata už je řešena o mnoho lépe, ložnice je přímo nad společenskou místností, takže do ní přeci jen stropem trochu tepla proniká. Večer se dáme do řeči s Čechy, vcelku sympatický pár a podržte se – z Hradce Králové…jó Hradec, to je město turistů…:-)
Ráno zabalíme jako první a vyrážíme, máme před sebou pořádný kus cesty. Zastávka u vysokého vodopádu Earland Fall.
Na další chatě bohužel vidíme, že dnešní úsek je nad naše časové síly. Dnes už se do údolí Caples za světla nedostaneme a chodit za tmy v těchto horách nepřichází v úvahu. Uděláme si tedy krátký boční výlet na Key Summit – rozvodí 3 řek a hranice národních parků. Nahoře se dáme do řeči s dvěma místními DOC dobrovolníky, kteří zde upravují cesty, létají vrtulníkem a jinak jsou to typičtí bezdomovci (i na pohled)…myslím, že být bezdomovcem se na Novém Zélandu vyplatí – užijete si jako nikde jinde, hlady neumřete a o střechu nad hlavou se vám správci parku také postarají…
Dole opět nabereme batohy, rozloučíme se s Čechy, kteří tu končí a vracejí se autobusem zpět do Queenstownu. My si to namíříme zpět pěšky, údolím Greenstone. Je to jedna z možných cest, jak jít tento track jako okruh a nemuset se vracet 300km po silnici autobusem (a za 120$). Po pár hodinách už jsme u chaty McKellar Hut. Krásná, loni nově postavená, se vším vybavením jak pro turisty, tak i pro lovce, kterých je tu spoustu.
Zrovna dva lovce tady potkáme. Přijdou, představí se nám, pochlubí se, kolik už jelenů i jiné zvěře za 2 dny ulovili (kam se hrabou čeští myslivci, klukům je kolem 25 let) a že se nemáme bát, že jdou trénovat střelbu. Hrajeme s Marťou karty, které jsme tu v kuchyni našli a když po chvíli padne první rána, mám pocit, že vybuchla blízká sopka. Taková ďaha, jako z Aurory…a pak ještě několik…okenní tabulky se netřesou jen proto, že má chalupa úplně nová hliníková okna… Večer ještě přijde pár německých turistů a pak už jdeme na kutě.
Ráno se probouzíme do pořádné mrazivé mlhy. Zásoby se nám pořádně tenčí a tak dnes chceme dojít až k autu. Je nám jasné, že to nebude lehké, jelikož podle značení je to minimálně 10 hodin chůze. A když připočítáte, že se vám v 6 večer stmívá, moc času na přestávky vám nevychází. Brzy po úsvitu se tedy noříme do bílé mlhy a pochodujeme po proudu stejnojmenné říčky Greenstone.
Teprve až kolem poledního se mlha zvedá a my konečně vidíme, v jak krásném údolí se nacházíme.
Rychlý oběd u nepoužívané soukromé chalupy a hurá dál. Cestou procházíme přes Greenstone Station, u nás by se řeklo asi farmu, ale představte si farmu, která se rozprostírá po 20-ti kilometrovém údolí, nemá ploty (k čemu taky, hory stačí) a všude se toulají krávy a ovce…neskutečné. Bohužel zřejmě nedávno sháněli dobytek na zimu na konec údolí a bývalá cesta taky tak vypadá…k nepoznání. Brodíme se po kotníky bahnem, nemluvě o tom, jak nadáváme, jelikož to pořádně zpomaluje postup. Dole procházíme velkými stády krav, s respektem a asi trochu i strachem. Ale nechají nás být, asi nemají zrovna hlad. Dojdeme na konec údolí a opět nás čeká cesta už jen po štěrkové cestě, asi 20 km. Bohužel tentokrát nic nejede, takže si to odšlapeme celé pešky. Za tmy a promočení z několika brodů, které se v noci po tmě překonávají opravdu těžko, dorážíme zpět k našemu autíčku do Kinlochu. Rychlá večeře a usínáme, jak zákon káže…
Žádné komentáře:
Okomentovat